Společnost C-M-T

Naši členové Společnosti C-M-T paní Bohuslava Sokolová a pan Karel Funka se zúčastnili literární soutěže pro zdravotně postižené "Internet a můj handicap". Celkem bylo podáno 42 příspěvku, mezi nimi dva od našich členů Společnosti.

Bohuslava Sokolová: Počítač a já

Účetnictví je jedno z mála povolání, které může vykonávat doma, aniž by svoje nemocné končetiny musela namáhat každý den cestou do zaměstnání. Může využít své vzdělání a ještě pomáhat druhým. Ale využívá internet ještě k ledačemus dalšímu. Počítač se mi stal každodenním společníkem, život bez něho si již už nedovedu představit. Kdysi mi někdo napsal do památníku, že kniha je nejlepším přítelem, protože Tě nezradí a neopustí, tak jako kamarádi, přátelé...A byla to pravda. Knihy opravdu miluji a stejně tak jako počítač jsou věrní společníci. Když se život s člověkem nemazlí a nastraží mu do cesty nevyléčitelnou nemoc, jsou tyto předměty opravdu neocenitelnou pomocí. Mají na vás vždy čas, neunavují je vaše chmurné nálady ani pocity bezmoci. Trpělivě s vámi snášejí všechno dobré i zlé a pomáhají překonávat každodenní životní problémy.

Počítač mi umožňuje být neustále v centru všeho dění. Pomáhá mi zajišťovat zábavu i obživu. Účetnictví bylo jedno z mála povolání, které mohu vykonávat doma, aniž bych svoje nemocné končetiny musela každý den namáhat cestou do zaměstnání. Mohu využít své vzdělání a cítit se ještě potřebná druhým. Není žádný problém napsat dopis nebo vytvořit tabulku, aniž by nemocné ruce musely namáhavě ťukat do klávesnice psacího stroje, tak jako dříve. S moderní technikou se pracuje lehce a tiše.

Díky internetu, který nás spojuje se světem, nacházím potřebné informace. Mohu se i zde dále vzdělávat, najít si zábavu, přečíst tisk, nové zpravodajství, vybrat fotografie, připojit videokameru atd. Nemalou mírou přispívá k radostem každodenního života i e-mailová pošta. Je to příjemný pocit pustit počítač a vidět, že si na vás někdo z kamarádů vzpomněl a poslal pozdrav ve formě obrázků z různých kontinentů, krajinek. Podle receptů můžete upéct, uvařit a dokonce i nakoupit, aniž byste opustili teplo rodinného krbu. Obdržíte zaručené poselství, které vám jistě přinese štěstí, pokud odešlete dál apod.. Některé věci je sice nutno brát s nadhledem, pokud nechci, nikdo mě nenutí zprávy číst, dají se vymazat, uložit, přeposlat.

Mohou někomu dalšímu udělat radost nebo jej v opačném případě naštvat, ale i takový je život. Nikdy se nedá zavděčit každému, ale každý kdo chce, má možnost si najít to, co jej zajímá. A proto díky moderní technice můžeme být v obraze, každý má možnost si zde najít to, co jej zajímá. Další předností je to, že svým koníčkem nerušíte ostatní, dají se ztišit reproduktory a pak můžete v tichosti sledovat monitor, který nám nabízí nevyčerpatelné možnosti.

Další z vymožeností výpočetní techniky je v současné době používání Skype a webových kamer. Zmáčknutím tlačítka můžete zdarma hovořit s přáteli, svěřit se ze svými radostmi i trápením, popř. chatovat. Máte možnost své přátele vidět na monitoru. A když nás zábava omrzí, stačí jen kliknout. Pokrok se nedá zastavit. Dnešní doba nám nabízí široké možnosti uplatnění v této oblasti. Proto všem handicapovaným občanům mohu jen doporučit jít s dobou a nebát se moderní techniky.

Karel Funk: Internet a duševní i tělesná (ne)rovnováha

Za humorný nadhled a stylistickou nápaditost získal Karel Funk zvláštní cenu časopisu Vozíčkář.

Příběh rovnováhy

S počítačem a obzvláště Internetem jsem to neměl lehké. Paradoxně spíš "jen" proto, že k tomu nemám "buňky". Kolem roku 1995 mne celé okolí přesvědčovalo, že nejpozději do pěti let i já ocením výhody počítače a budu na něm psát. Sveřepě jsem se hájil, že tuhle supermoderní techniku nikdy neuznám a že to doklepu klepáním do psacího stroje až do smrti.

Pravdu měli oni. Než jsem ale zvládnul základní obsluhu počítače a zacházení s Internetem, trvalo to opět velmi dlouho, jsem v téhle oblasti značně retardovaný. Nejprve jsem se musel dozvědět, že Internet není nic podobného Fernetu, jak jsem zprvu myslel.

Když mi v práci koupili počítač, zaplatili mi i drahé týdenní školení na práci s ním. Byl jsem nejnatvrdlejší ze všech účastníků, vůbec jsem netušil, o čem je řeč. Navíc pro mne celodenní sezení na tvrdé židli nebylo moc vhodné, a tak jsem se v závětří poslední řady bavil tím, že jsem se houpal na zadních nohách židle a rozložil tak bolestivý tlak na svou sedací část a záda. Za sebou už jsem měl zeď, tedy jsem vyrovnával balanc opíráním hlavy o ni. Den ode dne jsem se v tom lepšil. Byla to skvělá koncentrace, člověk se musí i duševně zklidnit a soustředit na sebemenší pohyby.

Když se mne pak v práci na poradě zeptali, zda mi kurz něco přinesl, odpověděl jsem uznale, že jsem výsledky až překvapen: dokážu balancovat na zadních nohách židle až čtrnáct vteřin. To v práci nikdo nedokázal, byl jsem jednička. S Internetem mne pak časem naučili spíš ti, kteří byli jen o malinký kousíček přede mnou. Odborníkům nerozumím, jsou přezíraví k mé nechápavosti.

Příběh nerovnováhy

Nyní můj panák drobátko hapruje (panákem nazýval František Drtikol svou hmotnou schránku, která, protože je jako vše hmotné složená, musí se jednou rozložit, a i na to jsou nemoce - jak prý učí buddhismus). Jakási nervosvalová porucha, neuropatie, jejíž učená zkratka je C-M-T dědičného typu, mi snižuje svalovou výkonnost i výdrž.

Zatím ale ještě chodím. Občas zajedu do Velkých Losin na týden nějaké rehabilitace. Normální lázeňský pobyt je pro mne dlouhý, neb patřím mezi takové, co si myslí, že to v práci bez nich nejde. A tak si tam vozím alespoň svého notebooka s napojením na Internet.

Příjemný genius loci je tu všude, i v obou bazénech (venkovním i lázeňském), ba i u rybníčku v lázeňském lesoparku. Tam vám v malé restauraci ogrilují pstruha, ba můžete si ho i sami chytit, prut vám půjčí. Já si tu ale v poklidu obvykle civím místo na rybářský prut do svého notebooka. Čekám tu jednou po otevření jako první, dychtivý nejprve pstruha a piva. Radostněji se pak pohybuju po Internetu - labilita nohou (ať už v důsledku mé diagnózy nebo piva) nehraje na Internetu roli. Pozoruju tenkou servírku, jak se lopotí s těžkými podstavci pod slunečníky, aby je přenesla na plac, když mne osloví od pultu její šéfová: "Hele mladej, jestli nejste ňákej moc nemocnej, mohl byste jí s tím pomoct."

Řekněte břichatému padesátníkovi mladej, udělá pro vás cokoliv. Chtěl jsem, ale neudělal. Chlapská ješitnost zapracuje, ale ouha: to, co slečínka vleče, byť s problémy sama, já ani neuzdvihnu, ba mi na tom uklouznou ruce a já se úprkem vzad snažím najít rovnováhu. Nenašel jsem.

Ale aspoň se mi podařilo neshodit notebooka, neporazit servírku a kecnout na zadek ještě včas na okraji pěšinky, za kterou už je rybník. Asi bych rybářům zamotal vlasec i hlavu a poplašil pstruhy. A to nejhorší: servírka mi chce pomoct na nohy. Zbytečkem hrdosti to odmítnu. A vůbec, budu radši vegetarián a abstinent, to chci přece už dlouho, říkám si. Odcházím. Stejně mají mokré lavičky.