Společnost C-M-T

Chci ostatním dodat odvahu, říká Jana Flechtnerová, první postižená dívka mezi českými modelkami. Málokterý host pořadu Uvolněte se, prosím vyvolal takový rozruch. Tělesně postižená Jana Flechtnerová vystupovala velice sebevědomě, několikrát o sobě řekla, že je krásná, a Jana Krause téměř nepustila ke slovu.

Hodně diváků se jí posmívalo, ale ona dokázala to, co se mnohým zdravým slečnám nepodaří za celá léta. Během šesti měsíců prorazila do světa modelingu. "Vidíte na mně něco, co vám brání mě zaměstnat?" Šestadvacetiletá Jana Flechtnerová stojí o francouzských holích ve dveřích firmy, která ji den předtím písemně odmítla. Ticho, rozpaky. "No, my jsme čekali, že budete taková jiná..." Do pěti minut ji zaměstnali.

Své budoucí nadřízené přesvědčila, že hole ani vozík jí v práci nebrání. "Kdybych dala na jejich dopis, ještě teď sedím doma." I to je důvod, proč se Jana Flechtnerová rozhodla zkusit štěstí jako modelka. Odmítá si připustit, že něco nejde, a odmítá se smířit s tím, že tělesně postižení lidé v Česku jsou stále ještě "neviditelní". "Víte, kolikrát se mi stalo, že mi lidi zavřeli dveře před nosem, protože nevěděli, co mají udělat? Stačí se přece jen zeptat: Nepotřebujete pomoc?"

Spíš než arogantní je tahle drobná brunetka tvrdohlavá jako beran. A cílevědomá.

Nefungují mi nohy, a co?

V pase sotva šedesát, husté dlouhé vlasy, pěstěné nehty a decentní make-up. Že je hezká, není pochyb. Ale v Krausově pořadu si dovolila něco, na co si netroufá většina zdravých žen: mluvit o své kráse. Jana Flechtnerová trvá na svém. Krásná je svým způsobem každá žena, jen si to většina z nich o sobě nemyslí.

Ví, o čem mluví. Pracuje jako sociální patoložka a často se potkává s dívkami a ženami, které trpí mentální anorexií nebo bulimií. "Otevřou časopis, a co vidí? Jen samé modelky. a hned mají mindrák. Já chci ukázat, že i když nemáte zrovna dokonalou postavu, máte třeba hezké oči. Tak za co se stydět? Ať se naopak pochlubí!" Sama se nestyděla nikdy. Odmalička také odmítala soucit i úlevy. Prosadila si, že bude chodit do "normální" školy, vozík jí nebránil ani v tom, aby vystudovala sociální patologii na pedagogické fakultě. Dnes tráví volný čas tím, že chodí fandit na hokej a plánuje si tandemový seskok padákem.

Přitom je jedním ze čtyř tisíc Čechů, kteří trpí dědičnou neuropatií neboli chorobou Charcot-Marie-Tooth (C-M-T). Chorobou, na kterou zatím neexistuje účinná léčba. Už v dětství se u ní projevila slabost nohou, protože jí začaly selhávat periferní nervy. Pak se jí zdeformovala chodidla a prsty, začala zakopávat a sotva udržela rovnováhu. Dnes už se bez holí nebo vozíku neobejde. Odmítá se však přestěhovat a s otcem a stejně postiženou matkou dál žije v panelovém bytě ve třetím patře. Věří, že dokud to nevzdá, ta tři patra vyleze vždycky. Jako její maminka. "Bereme to jako chřipku," pousměje se drobná žena. "Co taky jiného nám zbývá? Každý máme své trápení a buď je vidět, nebo ne."

Nemoc C-M-T je záludná. Nejméně z padesáti procent je dědičná, a tak je to jako sázka do loterie: dítě se narodí zdravé, nebo ne. Dnes je možné gen odhalit poměrně záhy, přesto stoprocentní jistota není nikdy. "Až přijde čas, vyřeším to," říká, "vždyť ústavy jsou plné zdravých dětí!"

Milence na vozíku nechci

Jana Flechtnerová se fotila s holemi, ve svatebních šatech i v černém prádle. a je rozhodnutá jít ještě dál - nebrání se ani uměleckým aktům. Sama dokonce před časem oslovila časopis Playboy a nabídla jim rozhovor. Chce prolomit další z mnoha tabu. "Nejsme žádné obludy. i postižení mají svůj sexuální život, své fantazie a představy," říká Jana. Ona sama o milence nouzi nemá. Zdravé milence.

Kde bere tu odvahu? Uvažuje realisticky. "Když chlap vidí, že mám nějaký handicap, a přesto má o mě zájem, předpokládám, že si nemyslí, že až se svléknu, budu dokonalá." Handicapovaného muže by si nevybrala nikdy. "Z chodníku s vozíkem sama nesjedu, schody bez zábradlí nevylezu, jak to pak zvládnout se stejně postiženým partnerem? On nepomůže mně ani já jemu. Jen se budeme trápit."

Nedávno se po roce rozešla s přítelem, ale dlouho sama nezůstala. Po odvysílání pořadu Uvolněte se, prosím ji kontaktoval muž, kterého její nesmlouvavost okouzlila. Zavolal a požádal o schůzku. Takovou ženskou, která se dokáže prosadit a říct, co má na jazyku, prý touží poznat osobně.

Obdivují ji i spolužáci z vysoké školy. To oni ji obhajovali kvůli její přezdívce "sexy berlička", které se někteří diváci Krausova pořadu posmívali. "Ten, kdo o Janě řekl, že je krásná a sexy, jsme byli my, její kolegové z poslucháren vysoké školy. Ona nás jen citovala," psali v internetové diskusi.

Nafotit jako topmodelku

Jana Flechtnerová se za pár týdnů dostala na stránky několika časopisů a do televize. Tenhle zájem nepřekvapuje ani lidi z branže. "Je komunikativní a usměvavá," říká Jiří Laburda, majitel internetového serveru Svět modelek. "To, co řekne, platí. S tím mívají děvčata velký problém. Hodinu před focením zavolají, že mají úmrtí v rodině nebo že to rovnou ruší."

Laburda vlastně Flechtnerovou objevil. Loni v létě od ní dostal dopis a pár amatérských fotografií, které ho zaujaly. Hned věděl, že jí pomůže. "Ta holka se mi líbila, nebyla tuctová. O tom, že je tělesně postižená, jsem z jejího dopisu vyčetl až později. To už jsem byl ale rozhodnutý."

Hned druhý den jí vytvořil na serveru stránku, obeslal agentury a fotografy a do týdne se ozvali první zájemci. Zbytek už byl na Janě. Fotografka Markéta Uhlířová byla jedna z prvních, která s Janou Flechtnerovou pracovala. "Vždyť jsou tak škaredí!" ušklíbla se její známá, když se dozvěděla, že se chystá fotit postiženou dívku. "Vyrazilo mi to dech," vzpomíná fotografka, "vůbec jsem to nechápala, ale lidi si to opravdu dost často myslí."

Po pár hodinách v ateliéru bylo jasné, že Jana má talent. "Dohodly jsme se, že spolu nafotíme i fotografie, jaké se objevují v Cosmopolitanu nebo v Elle. Místo topmodelek na nich budou postižení lidé. i ti mohou být krásní."

Mám jeden sen

Každé ráno otevírá Jana Flechtnerová svoji mailovou poštu a každé ráno doufá, že tam objeví zprávu, na kterou čeká od chvíle, kdy se poprvé objevila v médiích. Dopis od stejně postižené dívky. "Těším se, až mi napíše slečna, že do toho kvůli mně jde taky. Že jsem jí zvedla sebevědomí. To je můj sen. Nechci, aby byl můj obličej všude, kam se podívám, ale aby holky jako já dostaly odvahu zkusit to taky."